Stať pojednává o motivu stárnutí ve sbírce básní "Prosté motivy" od vysoce ceněného českého spisovatele Jana Nerudy. Téma vyrovnání se se stárnutím je obzvláště patrné v původní verzi sbírky - lyrickém cyklu z roku 1879, který se zaměřuje na podzimní přírodní motivy, odpovídající životní situaci lyrického subjektu (stejně jako samotného autora).
Vedle tradičních reakcí na proces stárnutí (melancholie, rekapitulace, smutek za uplynulým mládím) můžeme pozorovat pokračující touhu po erotických zážitcíchi, svědčící o touze mluvčího plně užívat zbývající dobu svého života. Na konci cyklu se Neruda pokouší vyrovnat se se smrtí prostřednictvím dvou působivých básní, kter é jsou koncipovány jako autentické, téměř deníkové záznamy hrůzy z nevyhnutelného konce.
V definitivní knižní verzi cyklu je téma stárnutí začleněno do nové koncepce sbírky, jíž je konfrontace linearity lidského života a cyklického času přírodního cyklu. Reflexe stárnutí je umístěna v sekci "Podzim", jejíž melancholický a rekapitulační charakter je ještě výraznější (zatímco erotické motivy byly zařazeny do sekce "Letní").
Smrt mluvčího je koncipována mnohem odtažitěji a využívá bohatého alegorického aparátu. Knižní verze také představuje téma nesmrtelnosti, jejímž zdrojem není překvapivě umělecké dílo věčné hodnoty, nýbrž pokračování v dětech.
Neruda tak potvrzuje svůj antiestétský postoj, jímž se odlišuje od převažující orientace soudobé české poezie.