Abstrakt
Cílem této empirické studie je: (1) představit žákovský prekoncept jako konstitutivní prvek výuky mateřského jazyka, (2) ukázat na konkrétním příkladu větného členu (přívlastku), že pojetí žákovského prekonceptu jako klíčové determinanty v ýuky je nejen opodstatněné, ale přímo nutné; (3) uvést návrh, kudy by se další výzkum i snahy o zlepšování výuky v této oblasti mohly ubírat. V první části jsou vymezeny základní pojmy - představa, prekoncept a koncept - a je analyzováno jejich místo ve výuce mateřského jazyka.
Následně se text věnuje kritickým místům ve výuce českého jazyka a české syntaxe, další část prezentuje samotný výzkum. Metodou stratifikovaného náhodného výběru byl vytvořen vzorek žáků 1. ročníku střední školy, u nichž byl metodou individuálního řízeného rozhovoru nad speciálně designovanými cvičeními zjišťován žákovský prekoncept přívlastku.
Z výsledků vyplývá, že žáci disponují prekonceptem přívlastku a i hůře prospívající žáci jsou schopni tento prekoncept verbalizovat a přesně ho popsat, avšak po zavedení terminologie se u některých projevuje blok vyvolaný edukací a dochází ke střetu přirozeného vnímání jazyka a gramatického popisu. Zároveň se ukazuje, že po přechodu na rovinu školních znalostí žáci začnou o jazykových jevech přemýšlet jinak - jejich spontánní uvažování je zastaveno a nastupují nevhodné zmechanizované postupy, které žákům škola vnutila.
Studie rovněž upozorňuje na desetiletí přetrvávající problém - výuka zavádí terminologii příliš brzy, aniž by navazovala na přirozenou jazykovou kompetenci a komunikační zkušenost žáků. I přes nedostatečné ukotvení základních znalostí pak postupuje dál, čímž se vytváří bludný kruh neúspěchu.