Abstrakt
Tento článek se zaměřuje na problematiku vymezení pravomoci správce daně odmítnout přiznání nároku odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu a statusu osvobození transakce od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet této daně. Jeho cílem je pak zanalyzování související judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu ČR, a poskytnutí vlastního pohledu, jak by optimálně měla být tato doktrína eurokonformně aplikována.
Deskriptivní a analytickou metodou byla proto zkoumána jednotlivá soudní rozhodnutí a nalezené závěry syntézou zevšeobecněny s poukazem na možná úskalí české soudní praxe. Výsledek tohoto článku spočívá v uceleném pohledu na doktrinální ukotvení pravomoci správce daně odmítnout status transakce podléhající dani z přidané hodnoty nebo nárok na odpočet z přijatého zdanitelného plnění osobou povinnou k dani, která je založena na zkoumání objektivních okolností případu a vědomostního testu osoby povinné k dani o zapojení nebo možném zapojení do obchodního řetězce stiženého podvodem, pokud tato nepřijala veškerá opatření, jež po ní mohou být rozumně požadována, aby zabránila své účasti na podvodném obchodním řetězci.
Na základě zjištěných závěrů je pak možné dovodit tendenci Soudního dvora Evropské unie vytvořit konstrukci umožňující při unesení důkazního břemen správce daně vytvořit jakýsi univerzální nástroj potírání nejčastějších B2B daňových podvodů v oblasti daně z přidané hodnoty a jednotlivá pravidla použití tohoto nástroje, která ne vždy jsou tuzemskými orgány veřejné moci dodržována.