Abstrakt
Ikarie XB1 je zvláštním případem "potlačené" adaptace literárního díla - konkrétně románu Stanislawa Lema K mrakům magellanovým, jenž se stal prvním poválečným pokusem o vědecky podloženou socialistickou utopii. Pavel Juráček si tuto předlohu roku 1957 zvolil za námět svého absolventského scénáře, který ještě během svého vzniku přešel jako zakázka do péče barrandovských dramaturgů.
V původní poměrně věrné adaptaci Juráček využil Lemových paradoxů, které plynuly z autorových úvah nad omezeními utopického obrazu budoucnosti, a zdůraznil je vlastním skeptickým postojem vůči celospolečenské oběti šťastným zítřkům. Ideově-umělecká rada, která měla uvolněnou kinematografii po kritice na festivalu v Banské Bystrici roku 1959 podrobit ideologickému dohledu, však měla o oficiálním příspěvku československé kinematografie k počátku kosmického věku zcela odlišné představy.
Studie založená na realizovaném výzkumu v archivu FSB se zaměří na konfrontace a vyjednávání mez tvůrci a dramaturgy, které doprovázely několikaletou literární přípravu filmu. Snímek se podařilo přivést na plátno v podobě oboustranného kompromisu až roku 1963, mezitím došlo k několikerým posunům těžiště konfliktu a k pronikavým změnám charakterů, jež prošly v péči dramaturgie žádoucí "převýchovou".
Rekonstrukce procesu vypovídá mnohé o prosazování nových dogmat a ideologických konceptů v době, kdy příliš idealistická předsevzetí selhávala a probíhající revize socialismu po XX. sjezdu KSSS vyvolávala potřebu pozitivního protipólu. V kontextu strategického prosazování nového optimismu budou ve scénářích sledovány vynucené proměny základních dějových motivů a jejich následné návraty v podobě rafinovanějších evokací i nekonvenčních formálních postupů.
Zmapováním vývoje těchto významových okamžiků bude možné částečně zodpovědět, proč se Ikarie XB1 stala dílem, které se výrazně vymykalo dobovému žánrovému kontextu.