Cílem příspěvku je uchopení tématu revoluce jakožto projevu touhy po sebezáchově. Tímto sebezachováním přitom není myšleno jen současné fyzické přežívání, ale i zachování sebe do budoucna, čehož se člověk snaží docílit nejenom skrze vlastní biologickou reprodukci, ale především skrze jakékoliv své duševní dílo.
Přitom samozřejmě hledá různá pole, kam by toto dílo mohl úspěšně zasadit a zároveň hledá různé vhodné příležitosti, kdy by k tomuto zasazení mělo dojít. Úspěšnost této snahy se poté měří podle délky trvání a přesnosti zachování tohoto otisku v poli. V ideálním případě by zasazené dílo mělo být zachováno na věčnost.
Lze si přitom klást otázku nakolik vhodnou příležitostí k tomuto pokusu o sebezachování je právě revoluce. Nakolik sama revoluce je důsledkem právě tohoto přirozeného sklonu k sebezachování.
Zdali je možné z dlouhodobého hlediska revolucím zabránit či zda jsou něčím nevyhnutelným. A zdali je nebezpečí revolucí něčím vlastním pro každého člověka či jen pro člověka z určitého kulturního okruhu.