Autor se v textu se zabývá žánrem biografie v kontextu odborné historiografie. V kontrastu k panujícímu konsensu o podobě tohoto žánru vyzdvihuje ne vždy jasné a dostatečně odůvodněné hranice žánru.
Na základě četby životopisů historiků vydaných v českém prostředí v posledních patnácti letech autor ukazuje na příkladu kapitoly "druhý život" možné epistemologické důsledky jejího nereflektovaného užívání. Biografie je představena jako žánr náchylný k tomu b ýt reziduem korespondenční teorie pravdy.
Ve druhé části textu autor navrhuje tři oblasti, jejichž reflexí může historik vytvořit inovativní metodologické nástroje, které přispějí k tomu, že se biografie stane žánrem schopným recipovat současné historiografické koncepty.