Abstrakt
Zjevné bezdomovectví se na rozdíl od skrytého a potenciálního liší tím, že je spojováno s vyskytovaním se ve veřejných prostranstvích, například na ulicích, v parcích, na lavičkách nebo v blízkosti autobusových či železničních stanic. Tato viditelnost a zároveň jakási nevhodnost nebo neslušnost naráží na naše smyslové orgány, a to zejména v urbánním prostředí.
Bazální a současně klíčovou vlastností prostoru je oddělování. Prostor pracuje jako nástroj vymezení (Harvey, 2006: 339), proto je předmětem vytváření a rozvíjení sociálních vztahů, ale stejně i konfliktů.
Právě vymezení, které v sobě nese prostor, dělí nejen jeho materiální, ale stejně i sociální funkci. Veřejný prostor je o neustálém vyjednávání pozic, vstupují do něj politické procesy, majetkové poměry, vymezení na základě sociálního statusu, hierarchií a autorit.
Jak do veřejného prostoru vstupují ti a ty, kteří využívají tyto prostranství pro žití? Jakými procesy se vytváří privatizovaný prostor? Cílem příspěvku je ukázat, na základě empirického materiálu, vycházejícího z kvalitativního výzkumu, jakým způsobem funguje vzájemné vyjednávání sociálních pozic a jak se vytváří privatizovaný prostor v prostředí lidí bez domova. Zaměřím se také na představení reprezentací, které charakterizují domov pro lidi bez domova.
Výzkum a interpretace vycházejí ze sociálně-antropologické perspektivy a terénního výzkumu realizovaného ve třech různých lokalitách prostřednictvím kvalitativních metod.