Článek se zamýšlí nad patovou situací diskurzu uvnitř bioetiky týkající se identity nenarozeného života v jejím spojení s ideálem osobní autonomie. V bolavých místech celého diskurzu pak odhaluje potřebu nového pojímání myšlenky subjektivní identity, která by mohla být uvolněna z mezí paradigmatu přírodních věd i spojení s tradicí cogito.
Jako možné východisko pak nabízí dimenzi fenomenologicko-hermeneutické filosofie Paula Ricoeura, jehož koncept narativní identity je novou perspektivou i pro bioetický diskurz věnující se fenoménu subjektivní identity respektive autonomie.