Abstrakt
Architektonický prostor se přirozeně otevírá naší zkušenosti a proto téměř nereflektujeme způsob, jakým ho vnímáme. Naším smyslům je snadno přístupný, nicméně jako teoretický pojem je velice obtížně uchopitelný.
Prostor není totiž jednoduše definovatelný na způsob objektu - my sami jsem částí prostoru, který nás obklopuje. Jan Patočka říká, že "prostor nemůže být zachycen jako ryzí předmět, protože slouží k tomu, aby zjevoval, místo toho, aby byl zjevován".
Architektonický prostor byl teoreticky formulován na přelomu 19. a 20. století v okruhu vídeňské školy dějin umění. Jako znepokojivá se jeví otázka, proč dřívější doby s konceptem prostoru v architektonické teorii nepracovaly? Není možné, že architektonický prostor je vynálezem historiků umění (jak provokativně naznačuje Rostislav Švácha)? Co přesně je vlastně formou architektonického prostoru? Jsou to zdi, které prostor vymezují? Ty ale přeci nenáleží prostoru samotnému (jak zdůrazňuje Vojtěch Birnbaum).
Je formou architektonického prostoru tedy prostor samotný? Ten sám o sobě však není ani hmatatelný, ani viditelný. Je tedy forma architektonického prostoru neviditelnou hranicí na pomezí hmotných zdí a prázdna? Těmto otázkám se ve 20. století věnovala řada českých badatelů a právě jejich názory v příspěvku shrnuji.
V přemíře odpovědí je možné se snáze vyznat, pokud si uvědomíme, že architektonický prostor lze pojímat v zásadě dvěma možnými způsoby - jako výtvarnou formu, či jako tematizaci žitého světa. (Poslední pojetí je patrné především u Jana Patočky, Mojmíra Horyny a Dalibora Veselého). Těžko uchopitelnou problematiku architektonického prostoru je možné posluchačům přiblížit díky řadě pokusů zviditelnit vnitřní tvar prostoru pomocí kreseb a modelů (Bruno Zevi, Luigi Moretti a další).