Abstrakt
Tato práce se zabývá právním rozborem pravidel společné vízové politiky EU. Vízová politika je pojednána z hlediska historického vývoje a svého zařazeni v schen-genském acquis.
Práce následně analyzuje důležité instituty vízové politiky vcetne typologie víz a výjimek z vízové povinnosti, vízové reciprocity, vízové facihtace a procesů ^vízové liberalizace. Kriticky jsou rozebrány jednotlivé fáze vízového procesu se zvláštním důrazem na otázku existence subjektivního práva na vydání víza a práva na odvolání.
Předmětem rozboru jsou zejména úprava nařízení vízového kodexu, nařízení č. 539/2001 a související judikatura Soudního dvora. Pro ilustraci implementace do národního práva a posouzení požadavků teorie na parametry správního řízem a správního rozhodnutí je citována i právní úprava České republiky a judikatura jejích vyšších soudů.
Jednotlivá pravidla jsou posuzována z hlediska své legitimity, vlivu na právní jistotu subjektů, účelnosti a přiměřenosti. Jádrem práce je teze, ze platné vízové acquis nezakládá vázané subjektivní právo na vízum a rozhodnuti o zamítnuti žádosti o vízum nevyžaduje soudní přezkum. Žadateli není zaručeno vydaní víza, ale spravedlivý proces směřující k jeho vydání, nebo nevydání.
Avšak ani taxativnost důvodů zamítnutí nutně neimplikuje vznik subjektivního práva na udelem víza, protože některé z důvodů zamítnutí jsou tak obecné, široké a subjektivní, že pod ně lze podřadit prakticky jakýkoliv představitelný legitimní důvod zamítnutí víza. Takova širé uváženi neodpovídá subjektivnímu právu.