Příspěvek předkládá na konkrétních případových studiích různé přístupy ke starému a novému v pražské architektuře 20. a 30. let od německy mluvících architektů. Pozornost je věnována recepci tradičních architektonických prvků a jejich adaptaci.
Míra propojení tradičních a moderních přístupů k architektuře je sledována na příkladech realizací od architektů Kohnů, Rudolfa Hildebranda, Adolfa Foehra, Ernsta Mühlsteina a Viktora Fürtha. Přístup k dědictví architektonické tradice může být jedním z kritérií pro zhodnocení specifičnosti pražské německé architektury.