Esej "O standardu vkusu" Davida Huma je dodnes zdrojem interpretačních sporů: na jedné straně měl Hume ve svém pojetí redukovat oceňování krásy na pouhou pasivní reakci vůči určitému impulsu, na straně druhé je pojímán jako předchůdce Kantovy estetick é teorie. Hlavním cílem této studie je představit hlavní body těchto sporů a doložit, že Hume byl schopen (1) nejen nahlédnout původní filosofický problém, ale také (2) předložit jeho funkční řešení, anticipující důležité motivy současné estetiky.
V první a druhé části jsou sledovány úvodní pasáže eseje, v nichž Hume ohledává výchozí rozpor mezi příslovečnou absencí shody ve věcech vkusu a zároveň její zjevnou přítomností. Rozpor se ukazuje jako východisko úvah a nikoli jako problém, do něhož se Hume vinou svých předpokladů dostal.
Ve třetí části se studie vrací k počátkům interpretačního sporu, aby nastínila základní argumenty kritického přístupu, a ve čtvrté části je předložen nárys interpretace, která hájí možnost pozitivního čtení a nachází v Humově eseji funkční pojetí kritické praxe.