Abstrakt
Článek patří do kontextu fenomenologické ontologie a zkoumá, co je hra a jaký má vztah k bytí. Otázku, co je hra, chápu jako otázku, co vyznačuje záležitosti, které tak spontánně nazýváme v češtině (což v zásadě odpovídá usu v jiných moderních evropských jazycích), a zda lze najít jeden universální význam míněný ve všech těchto případech.
Odpovídám, že takový universální význam existuje, že hra je "co do smyslu autonomní 'rozhodování se' o něčem" (kde "rozhodování se" je myšleno neosobně) a vysvětluji, v jakém smyslu tento charakter mají jednotlivé typy skutečností jako hra označovaných. Dále ukazuji, v jakém smyslu vykazuje charakter hry nejzazší situace, ve které jsme, ta situace, že se nám vůbec něco jeví - lze ji vždy nahlížet jako stále totéž nepřekročitelné rozhodování se o tom, co bude přítomné.
Na tom základě lze koncipovat teorii bytí či světa jako v posledku hry, která může působit velmi přesvědčivě, pokud se presentuje jako prohlédnutí iluse, že něco určitého stojí samo o sobě a je jednou provždy dáno jako poslední instance, a tvrdí, že uvědomění si dvojí neuzavřenosti určitého (ve smyslu nesamostatnosti a nedefinitivnosti) znamená uvědomění si, že svět je hra, v níž se o všem určitém, resp. o jeho přítomnosti rozhoduje. Následně nicméně ukazuji, že hra je jen jednou ze situací v nichž je neuzavřenost určitého nějak manifestní. (Jinými jsou cesta či bytí na cestě, pohyb scelování, universální plynutí a další.) Ptám se proto, jaká je nejzazší povaha této situace neuzavřenosti určitého, že může vystoupit s těmito různými tvářemi, a jak jednotlivých těchto tváří nabývá.
V odpověď předkládám pojetí situace jako dějící se soupatřičnosti jistých neredukovatelných (a vždy již jistými základními způsoby skloubených) momentů, přičemž jako tyto momenty identifikuji dění samo a póly následujících diferencí: určité - neurčité, přítomné - nepřítomné, částečné - celkové, dělané mnou - dějící se samo, vhodnější - méně vhodné (kde určité je vždy zároveň přítomné). Situace nabývá primárně toho nebo onoho celkového charakteru tím, že jednotlivé z těchto charakterů a jejich vztahy vystupují do popředí a ustupují do pozadí.
V dění smyslu se ale nerozhoduje jen o míře důrazu na jednotlivých bytostných momentech, ale také o tom, zda bude mít dění smyslu nadále tento charakter a zda se vůbec něco bude dít. (Proto dění smyslu není uzavřené v žádných určitých mezích, a není tedy v posledku (jen) hrou.)