Abstrakt
Příspěvek pojednává o institutu adrogace, osvojení osoby sui iuris v římském právu. Rozebírá konkrétní případ adrogace Publia Clodia Pulchera z roku 59 př. n. l., kdy Clodius přešel pomocí adrogace z patricijského stavu mezi plebeje, díky čemuž se následně mohl stát tribunem lidu.
Příspěvek se nejprve ve zkratce věnuje životním osudům Publia Clodia Pulchera, a dále pak obecnému rozboru institutu adrogace. Clodiova adrogace, resp. její popis, který nám ve své řeči De domo sua zanechal Marcus Tullius Cicero, je jedním z nejvýznamnějších zdrojů informací o adopcích ve starověkém Římě, konkrétně v období konce republiky.
Clodiova adrogace však nebyla provedena standardním způsobem, a některé podmínky obvykle při adrogacích požadované při ní nebyly splněny. Příspěvek se zaměřuje na problematické body Clodiovy adrogace, které se výše uvedené řeči uvádí Cicero.
Zároveň odhaluje politickou motivaci jednání jednotlivých klíčových aktérů tohoto příběhu, v němž zásadní roli sehráli také Caesar a Pompeius.