Abstrakt
Historické kořeny českého znakového jazyka jsou úzce spjaty se vznikem prvního Ústavu pro hluchoněmé v Praze v roce 1786; zde byly znaky použív ány ve výuce až do roku 1932. Dobových pojednání o českém znakovém jazyce není mnoho, pravděpodobně nejstarším a také nejrozsáhlejším zdrojem znaků je kniha z roku 1834 Unterrichte der Taubstummen in der Lautsprache nebst einigen Bemerkungen über die Geberdenzeichen der Taubstummen od J.
Mückeho, která obsahuje slovníček se slovním popisem 263 znaků, rozdělených do tematických skupin Jídlo a pití; Oblečení a k tomu náležící předměty; Domácí zařízení a nábytek; Psací potřeby a hračky; Nářadí; Různé, často se vyskytující předměty; Zvířata; Lidé; Slovesa. Díky těmto historickým materiálům můžeme na vybrané znaky českého znakového jazyka pohlížet diachronně - doložit jejich původní motivaci, sledovat vývojové tendence v proměnách jejich fonologické/morfologické struktury.