Abstrakt
Odmítnutí "sociálna" coby svébytné substance vysvětlující existenci nezávislé domény "sociálních jevů" (Tarde, Latour) umožnilo návrat k empirickému zkoumání různorodých, nestálých a proměnlivých vazeb tvořících socio-materiální uspořádání našeho světa. Badatelky a badatelé v oblasti STS, sémiotiky materiality a dalších oborů si začali klást otázku, z čeho jsou tvořeny a jak drží pohromadě heterogenní "objekty", jejichž bytí a působení bylo doposud objasňováno odkazem na nejrůzn ější transcendentální entity, jako jsou "společnost", "příroda", "psyché" či "morálka".
Empiricko-filosofická a empiricko-ontologická zkoumání se zaměřila, mimo jiné, na vznik, trvání a rozpad vědeckých faktů (Latour, Woolgar), technických vynálezů (Callon, Law, Mol), diagnostických a léčebných postupů (Law, Singleton, Mol), či záležitostí tak všedních, jako je višňový moučník (Mol). Detailní etnografické studie nejen poukázaly na mnohočetnost různých způsobů uspořádávání (Law, Moser, Stöckelová) a odhalily různá "dobra" a různá "zla", která jsou v nich zjednávána (Latour, Pols), ale otevřela také cestu k jejich přehodnocení a reformulaci (Haraway, Latour).
Soudržnost se ze samozřejmosti proměnila v předmět bádání a uspořádanost, ohraničenost a konzistence přestaly být nezpochybnitelnou hodnotou. Náš výzkum obohacuje dosavadní sociálně-vědní zkoumání koherence o poznatky z oblasti péče o lidi žijící s demencí.
Co a jak drží pohromadě život člověka, kterému přestává sloužit paměť? Jak se splétá soudržnost vnímání a jednání člověka s demencí ve vzájemné interakci s asistentem odlehčovacích služeb? Jak se v jednom malém Městě vzájemně drží pohromadě lidi žijící s demencí a ti, kteří o ně pečují? Jakou roli v tomhle držení pohromadě hraje rodina, místo, zvyk, zvíře-společník, halucinace, nebo dostupné služby a jejich (ne)koordinovanost? Jak by mohly k větší koherenci zdravotních a sociálních služeb napomoci metody cíleně podporující přehlednost, plánování a koordinaci? Jak se koordinace péče dělá pro různé cílové skupiny a v různých prostředích a jak koherentně se její metody přenášejí z místa na místo? A jak se k tomuhle všemu má soudržnost a srozumitelnost výzkumu, který se těmito věcmi zabývá? Chystáme se mluvit o životě lidí s demencí a o praxi péče, přičemž poznatky našich komunikačních partnerů chceme obohatit teoretické rozpravy o koherenci. To znamená, jak píše Annemarie Mol, "tyto poznatky částečně oddělit od zvláštností jedinečného případu a formulovat je tak, aby inspirovaly analýzu jiných případů - případů odehrávajících se na jiných místech a za jiných okolností".
Nevzdáváme se však ani naděje, že by naše "teorie" mohla zpříjemnit život lidí, o kterých a s nimiž píšeme.