Abstract
Revmatoidní artritida je chronické autoimunitní zánětlivé onemocnění postihující 0,5 až 1 % populace. Mezi jeho základní projevy patří postižení kloubního aparátu, pro které je typický chronický zánět synoviální tkáně vedoucí k úbytku chrupavky a kostním destrukcím.
Toto onemocnění může být, kromě postižení muskuloskeletálního aparátu, doprovázeno řadou systémových příznaků jak v rámci revmatoidní artritidy, tak při doprovázejících komorbiditách. Hlavním cílem léčby se stalo rychlé navození remise s těsnou kontrolou aktivity choroby, a tím zabránění nezvratného kloubního poškození či rozvoje extramuskulárních projevů.
Přes veškeré pokroky v terapii revmatoidní artritidy, včetně nesporného přínosu biologické léčby, zůstávají některé symptomy doprovázející revmatoidní artritidu obtížně ovlivnitelné. Dosud chybí identifikace spolehlivých prediktivních faktorů umožňujících identifikovat potenciálně rizikovou skupinu pacientů, u nichž dochází k předčasnému selhání biologické léčby či rozvoji nežádoucích účinků spjatých s produkcí protilátek proti podávanému biologiku.