Abstract
Mantle cell lymfom (MCL) je navzdory výraznému zlepšení prognózy v posledních dvou dekádách, k němuž došlo díky zavedení nových léků (rituximab, cytarabin, bendamustin, lenalidomid, bortezomib, temsirolimus a ibrutinib) a léčebných postupů (transplantace kostní dřeně, udržovací rituximab), nadále považován za nevyléčitelné onemocnění s chronicky relabujícím průběhem a převážně narůstající biologickou agresivitou danou pravděpodobně akumulací somatických mutací selektovaných předchozími liniemi léčby. Jedinou potenciálně kurativní léčebnou strategií u mladších fit pacientů s relabovaným či refrakterním (R/R) MCL zůstává i nadále alogenní transplantace kostní dřeně (allo-SCT).
Optimálních výsledků allo-SCT je dosahováno zejména u těch pacientů, u kterých se podaří záchrannou léčbou navodit další remisi choroby a kteří do transplantace vstupují v dobrém fyzickém stavu. Záchranné režimy založené obvykle na platinových derivátech jsou však značně toxické a navíc působí srovnatelným mechanismem účinku jako genotoxická cytostatika používaná v předchozích liniích léčby (tj. převážně přes p53 signální dráhu).
Ibrutinib je vysoce účinný protilymfomový lék s příznivým toxickým profilem a protilymfomovým účinkem nezávislým na p53. Navzdory tomu však ani ibrutinib není podle dostupných dat s to zajistit úplnou a trvalou eradikaci lymfomového klonu.
Proto kombinace dočasné léčby ibrutinibem (do doby dosažení remise) jako přemostění k allo-SCT, která následně zajistí imunologickou eradikaci zbytkové nemoci (a tím potenciálně "vyléčení"), představuje racionální alternativu ke kombinovaným (imuno)chemoterapeutickým režimům u mladších fit pacientů s R/R MCL.