Abstrakt
tudie se zaměřuje na lektorské řízení Hrabalovy tvorby v druhé polovině sedmdesátých let v nakladatelství Československý spisovatel. Konkrétně se věnuji lektorátu Postřižin (1975), Slavností sněženek (1977), Krasosmutnění (1977-8) a povídkového výboru Každý den zázrak (1978).
Jelikož tato řízení probíhají v podmínkách rozptýleného cenzurního dohledu (společensky "nespolehlivé" autory, mezi něž Hrabal patřil, lektorovali tzv. superlektoři, kteří představovali zostřený ideový dohled), porovnávám je, co do jejich struktury s lektorským řízením šedesátých let. Zatímco v šedesátých letech cenzura představovala vnější institut dohledu (Hlavní správa tiskového dohledu), třebaže lektoři a redakce intuitivně předjímali její možné námitky a do svých stanovisek je v určité míře promítali, v sedmdesátých letech se institut dohledu v podobě superlektorů přesouvá přímo do redakce.
Přesto nelze čistě z definice rolí zavádět konflikt mezi redakci a superlektory. Ve třech sledovaných případech jsou k jednomu tituly stanoveni dva superlektoři (u Postřižin pouze jeden), jejichž stanoviska se ovšem liší - to, co by prošlo u jednoho "narazí" u druhého (to je zejména případ povídkového výboru Každý den zázrak).
Tudíž ani superlekotry nelze apriori chápat jako kritiky Hrabalova apolitického stylu, ve jmenovaném případě se právě Vítězlsav Rzounek stává překvapivě apologetou Hrabalovy povídkové tvorby šedesátých let. Ve studii tudíž detailně sleduji lektorské posudky: jejich argumentační výstavbu, zjevnou či skrytou apologetiku (z povahy lektorského řízení nutně ambivalentní), jejich tematickou osnovu; zaměřuji se ovšem také na celý mechanismus lektorského řízení.