Abstrakt
K jedné z nejvýraznějších proměn ve způsobech reprodukce, distribuce a konzumace českých rorátních zpěvů i v jejich interpretaci došlo ve 30. a 40. letech 19. století. Tehdy český katolický kněz Václav Michael Pešina (1782-1859) nabídl interpretaci českých raně novověkých utrakvistických rorátních mešních zpěvů (jež byly nově dostupné ve vydání pořízeném r. 1823 Janem Hostivítem Pospíšilem) jako Roráte karlo-arnoštského, tj. jako starých českých zpěvů lidové adventní pobožnosti, jež podle Pešiny zavedl do katedrály sv.
Víta i ostatních českých kostelů arcibiskup Arnošt z Pardubic za podpory Karla IV. Pešina také realizoval nové způsoby reprodukce a distribuce českých rorátních zpěvů a inicioval jejich zavádění do českých katolických kostelů včetně pražské katedrály jako obnovené staročeské ranní adventní katolické pobožnosti pro lid.
V příspěvku analyzujeme strategie, jimiž byl výklad českých rorátních zpěvů jako Roráte karlo-arnoštského v českém kulturním poli prosazován, i strategie, jež vedly k ustavení Roráte z r. 1823 jako základního pramene. Zaměřujeme se i na demystifikující postupy, jež vyústily v odmítnutí konceptu Roráte karlo-arnoštského a v téměř úplné vytěsnění Pešinovy osobnosti z české kolektivní paměti.
Pozornost je věnována také identitotvorné a kulturotvorné funkci této obrozenské mystifikace i jejímu potenciálu užitečného analytického nástroje novodobé české společnosti.