Abstrakt
Studie se snaží podat komparativní interpretaci motivů dvojníka ve vybraných dílech F. M.
Dostojevského a Egona Hostovského. Pozornost je věnována tomu, jak se dvojnický motiv podílí na výstavbě literárního díla jakožto dialogického řečového útvaru, tak jak je pojímá Michail Bachtin.
Psychologická motivace dialogu s dvojníkem, která je u Bachtina naznačena, je doplněna o výklad z perspektivy Girardova konceptu nespontánní touhy a o Freudovo pojetí dvojníka coby symptomu znepokojivé cizoty. Tematizace dvojnictví se v těchto intencích jeví jako kritika narušeného prožívání intersubjektivity, jak ji charakterizuje Julia Kristeva, ale v širším smyslu také Edmund Husserl.
Dvojník sice na jedné straně vystupuje jako spojenec, který potvrzuje existenci původního hrdiny jako správnou a dobrou, ale zároveň vždy již ohrožuje svrchovanost původního subjektu, tak jako girardovský prostředník. Ukazuje se, že z této ambivalentní povahy dvojnického motivu těží estetika Dostojevského a Hostovského textů, kde dvojníci často přebírají kontrolu nad životy svých předobrazů, usilují o to je zlikvidovat a zaujmout jejich místo ve světě.
Toto ohrožení se u obou autorů manifestuje zejména v rovině jazyka, kdy si dvojník osvojuje (a zcizuje) řeč originálu. Analýza vybraného motivu pak zároveň ilustruje, že Hostovský je, stejně jako Dostojevskij, spisovatelem zařaditelným do polyfonní tradice románové tvorby.