Abstrakt
Příspěvek srovnávacím způsobem zkoumá aplikaci konceptu zneužití práva v právním odvětví insolvenčního práva, konkrétně pak v oblasti zneužití věřitelských práv v insolvenčním řízení. V této souvislosti mohou být identifikovány dva typové případy zneužití, a to zneužití principu většiny na straně jedné a zneužití principu přednosti na straně druhé.
Po krátkém přiblížení těchto principů autoři nejdříve analyzují, jak zneužívající jednání věřitelů může být vymezeno a identifikováno. Dochází k závěru, že zneužití těchto principů může být praxi podchyceno insolvenčním soudem jen v těch nekřiklavějších případech.
Následně autoři analyzují možná legislativní opatření proti zneužívajícímu jednání věřitelů. V následující komparativní části autoři ukazují, jak dva různé právní řády, právo rakouské a právo české, během svého historického vývoje reagovaly na problém zneužívajícího jednání věřitelů.
V této souvislosti je demonstrováno, že zavedení příliš široké věřitelské autonomie vedlo v praxi v vysoce nežádoucím důsledkům. Zatímco rakouské právo na tuto zkušenost reagovalo podstatným omezením věřitelské autonomie, v českém insolvenčním právu byla naopak věřitelská autonomie posílena.
Autoři, na základě komparativní tabulky analyzují praktické důsledky současných insolvenčních úprav a docházejí k závěru, že rakouské právo je na základě omezení věřitelské autonomie schopno účinně předcházet zneužívajícímu jednání věřitelů, zatímco totéž se v kontextu českého práva říci nedá. Rakouské a české zkušenosti ukazují, že neomezená věřitelská autonomie má závažné negativní následky pro fungování insolvenčního řízení jako celku.