Studie se zaměřuje na komparaci dvou "ideálních typů" mytického českého hrdiny péráka - protektorátního monstra ústně šířených fám a pověstí na straně jedné, a mytického superhrdiny neorálních produktů populární kultury jednadvacátého století na straně druhé. Pozornost je věnována i "přechodové formě" těchto dvou polarizací tematizace péráka: fantomatickému hrdinovi, kterého nalezneme v umělecké kultuře století dvacátého, pro kterého je charakteristické jednak ideologizující, jednak nostalgizující pojetí.
Příčiny rozdílů mezi oběma "ideálními typy" péráka - tedy monstrem a superhrdinou - hledá nejen textocentricky v obsahové stránce textů o této postavě, genologicky v odlišné povaze narativních žánrů o něm vypovídajících, a kontextuálně v historických proměnách vkusu českých audiencí, ale především v inherentní povaze typů kolektivní paměti interpretující Péráka; komunikativní paměti předávané pomocí mluveného slova v rámci společného sdílení času a prostoru s ostatními lidmi, a kulturní paměti předávané pomocí symbolicky kódovaných textů, materializovaných do neorálních mediálních forem. Tento dynamický a téměř dialektický proces vztahů mezi komunikativní a kulturní pamětí, orální a literární kulturou, a soukromým a veřejným prostorem, charakterizuje podivuhodnou postavu péráka v jeho mnoha manifestacích dodnes.