Abstract
Tato práce se zabývá vztahy Evropské unie s Marokem s ohledem na jeho postup k ustavení demokracie. Maroko je politickým režimem, který si dlouhodobě udržuje svou kontinuitu a v jehož politické struktuře má král dominantní pozici.
Cílem práce je zjistit, zda Unie po událostech arabského jara podporovala změnu tohoto systému pravidel, na kterém marocký režim stojí. Od devadesátých let se do popředí vzájemných vztahů EU a Maroka dostalo téma demokratizace.
Přes několik selektivních politických reforem se však kvalitativně povaha marockého režimu nezměnila a dominantní exekutivní pozici si udržel nevolený marocký král. Po arabském jaru Evropská unie jasně deklarovala odklon od podpory nedemokratických režimů a představila nový zahraničně-politický rámec a řadu nových finančních instrumentů, které měly podporu demokratizace reflektovat.
Jak dokládá má práce, v Maroku sice proběhlo několik politických reforem, ale podstata marockého systému zůstala nezměněna. Přesto se Maroko stalo největším příjemcem unijních financí z těchto nových instrumentů.
Navíc skrze metodu rámování veřejného projevu marockého krále a představitelů EU je pak z mé práce zjevné, že unijní představitelé se z velké části také shodovali s marockým králem v jeho nastaveném diskurzu o demokratické povaze marockého režimu. Přestože Unie deklarovala, že s nedemokratickými režimy nebude rozvíjet spolupráci, s Marokem i přes jeho diskutabilní charakter režimu spolupracovala.
Tím unijní politika nepodpořila možnou změnu pravidel a praktik marockého režimu a také tímto skrze podporu jeho legitimity posílila odolnost vůči kvalitativním změnám.