Tento článek mapuje české překlady knih napsaných švédskojazyčnými autory z Finska. Koncepce je založena chronologicky a žánrově, a je rovněž zmíněno přijetí nejdůležitějších z knih.
Téma je vysvětleno na pozadí politické a společenské historie českojazyčného prostředí. První překlad (báseň F.
M. Franzéna) byl pořízen v roce 1839, a následovaly jej další překlady klasiků (Runeberg, Topelius, Wecksell).
Pravá finskošvédská (menšinová) literatura začíná Tavaststjernou, který byl do češtiny přeložen roku 1921. Z finskošvédské meziválečné próz byli přeloženi J.
Hemmer, H. Olsson a S.
Salminen. Další vlna zájmu o finskošvédskou prózu v České republice začíná teprve v 70. letech (Ch.
Kihlman, W. Kyrklund) nebo později (W.
Chorell, R. Alftan, M.
Tikkanen). Nejnovější próza je reprezentována detektivními romány T.
Petterssona a dílem J. Holmström.
Vedle finskošvédské povídkové tvorby (H. Olsson, M.
Tuominen, T. Sandell), esejistiky (J.
Salminen), dramatu (B. Ahlfors) a dětské literatury (T.
Jansson), o které mělo české pole také zájem, tvoří důležitou část finskošvédského literárního kánonu modernistická poezie; například obsáhlý výbor ze Sebraných básní E. Södergran byl vydán roku 1987 a kratší výbor z poezie B.
Carpelana v roce 1977. Společensky angažovaná báseň je reprezentována výborem z C.
Anderssona. Je reprezentována jak kulturněšvédská, tak venkovskošvédská tradice, spisovatelky i spisovatelé, jak užší experimentální literatura, tak literatura dobře prodejná.
Jsou reprezentovány všechny nejdůležitější žánry na špici s prózou, a jsou přeloženi mnozí důležití autoři, kteří bezpodmínečně náleží i k samotnému finskošvédskému kánonu. Nejsoučasnější autoři (K.
Westö, L. Sund, M.
Fagerholm, U.-L. Lundberg) nejsou přeloženi vůbec.