Abstrakt
Příspěvek se zabývá konfrontací přímého účinku vnějších smluv Evropské unie, resp. posuzování platnosti unijních aktů z hlediska vnějších smluv Unie, s přímým účinkem směrnic EU. Autorka se zaměřuje na klíčové rozsudky, v nichž Soudní dvůr formuloval princip přímého účinku a jeho podmínky, a sleduje jeho motivy při rozhodovací činnosti.
Autorka srovnává kritéria týkající se přímého účinku unijních směrnic s vnějšími smlouvami. Přestože postavení jednotlivce patří mezi ústřední momenty rozhodovací činnosti Soudního dvora, výrazně se odlišuje jeho argumentace v případě přímého účinku, resp. přezkumu platnosti unijních aktů ve světle vnějších smluv na straně jedné a přímého účinku jiného pramene práva EU na straně druhé.
V případě směrnic je důležitým motivem Soudního dvora úsilí prosazovat unijní právo v členských státech, zatímco v případě vnějších smluv je přístup Soudního dvora restriktivní, neboť sleduje zájmy EU na mezinárodní scéně. Rozdíl mezi vnějšími smlouvami a jinými prameny unijního práva spočívá také v tom, že Soudní dvůr požaduje splnění podmínek stanovených pro přímý účinek vnějších smluv i v případě, že má být unijní akt přezkoumáván z hlediska souladu s vnější smlouvou.