Minimální modely jsou vysoce idealizované modely, které se používají v celé řadě vědeckých disciplín. Namátkou lze uvést Isingův model ve fyzice (Weisberg 2013), Lotkův-Volterrův model v populační ekologii (Gelfert 2016), optimalizační modely v evoluční biologii (Rice 2015), některé typy modelů v neurovědě (Chirimuuta 2014, Ross 2015), či Schellingův model v sociologii (Grüne-Yanoff 2013).
Zmínění autoři však vymezují minimální modely velice odlišným způsobem, často v závislosti na konkrétním diskutovaném případě. Někteří autoři (např.
Reutlinger a kol. 2017, Mäki v tisku) se navíc domnívají, že mezi vysoce idealizovanými modely najdeme kromě minimálních modelů také 'toy' modely, které se od prvně jmenovaných odlišují. V přednášce se pokusím ukázat, že tyto pokusy selhávají: Mäki například navrhuje vzít pojem hravosti u 'toy' modelů vážně.
Domnívám se však, že problémem pro jeho pojetí je bytostná vágnost aplikace pojmu hravosti. Ve výsledku není podstatné, zda budeme používat termín minimální či 'toy' modely, neboť jde pouze o terminologickou preferenci.
Oproti tomu navrhuji klasifikovat různé typy minimálních modelů na základě dvou kritérií, které lze odvodit z vědecké praxe a které můžeme identifikovat u konkrétních a již zmíněných příkladů těchto modelů. První kritérium se týká 'ingrediencí', pomocí nichž se modely budují (např. kauzální a nekauzální modely).
Druhým kritériem jsou různé funkce modelů (např. různé způsoby reprezentace, explanace atd.). Ve zbytku přednášky obě kritéria představím a dále rozvedu.