Autoři analyzují otázku, co motivuje soudce Ústavního soudu ČR k použití zahraničních zdrojů ve své rozhodovací činnosti: nalezení řešení právního případu, nebo ospravedlnění řešení již nalezeného? Použitím zahraničních zdrojů autoři míní dobrovolné použití zahraničních právních předpisů, soudních rozhodnutí či odborné literatury, nikoliv pak povinné použití takových zdrojů či použití mezinárodních smluv či rozhodnutí mezinárodních soudů. Výklad ústavního práva je specifický díky otevřenosti ústavního práva a nejednoznačnosti ústavních textů, což umožňuje antiformalistický a někdy dokonce aktivistický přístup soudců.
Zahraniční zdroje nepatří mezi prameny práva, které je soudce povinen použít, a jejich využití proto uvedená specifika ústavní interpretace dobře ukazuje. Studie je založena na kvantitativní analýze všech rozhodnutí Ústavního soudu odkazujících na zahraniční zdroje vydaných od 15. 7. 1993 do 31. 12. 2016, kvalitativní analýze vybraných rozhodnutí a rozhovorech s několika soudci.
Na základě empirické analýzy autoři formulují také některá normativní závěry o vhodných způsobech užití zahraničních zdrojů.