K etablování Prahy jako evropského kulturního a vzdělanostního centra významně přispěla na přelomu 16. a 17. století také učenecká komunita seskupená kolem Rudolfa II., kam patřili i lékaři. Na sklonku života se císař, kterého sužovala řada nemocí, obklopil sedmi lékaři a dvěma lékárníky.
Protože celkový počet členů dvora se postupně zdvojnásobil, bylo nutno také zaměstnat několik dalších lékařů pro potřeby dvořanů. Většina z nich patřila mezi absolventy evropských lékařských fakult.
Stejně jako v případě ostatních intelektuálů, také lékaři se neomezovali jen na službu u dvora, ale věnovali se i vlastní badatelské a publikační činnosti (Bartholomeo Guarinoni, Jeronimus Stromayer, Jacob Scutelarius, Simon Simonis z Luccy, Godefridus Steeghius, Christophoro Guarinoni, Martin Rulandt, Ottavio Roboreta aj.).