Abstrakt
Přibližně před deseti lety byly poprvé popsány změny v kináze a na plastického lymfomu (ALK) u nemocných s nemalobuněčným plicním karcinomem (NSCLC), která se tak prakticky přes noc stala cílovou strukturou hodnou terapeutického ovlivnění. Podobně jako je tomu u mutací receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR), definují uvedené změny ALK skupiny nemocných, jež by z daného zásahu inhibitory tyrosinkináz mohly významně profitovat.
Prvním inhibitorem ALK uvedeným do klinické praxe se stal crizotinib, jenž v rámci realizovaných studií poskytoval ne mocným výrazně delší přežit í bez progrese ve srovnání s placebem i chemoterapií. Na základě těchto výsledků bylo jeho použití zařazeno do první linie léčby ALK-pozitivního NSCLC.
Přesto však nemocní v průběhu prvního roku nezřídka relabují. Vyvíjeny jsou proto strukturně obdobné látky, které by účinkovaly i v případě zřejmé rezistence na crizotinib.
Zástupcem nové generace ALK inhibitorů je alectinib, jehož terapeutická účinnost je již prokázána na úrovni několika klinických studií, v nichž také prokázal příznivý vliv na etastázy CNS u ALK-pozitivního NSCLC.