Abstract
V demokratickém a právním státě, který ctí rovnost svých občanů před zákonem, takřka s jistotou očekáváme, že zákonodárce ustanovuje tak, aby kogentní pravidla, tedy ty normy, které tvoří páteř státního a společenského uspořádání, nestranily ani dlužníkovi, ani věřiteli, nebo přinejmenším nestanovily zásadně a výrazně ve prospěch jednoho z nich. Obdobné pak v demokratickém a právním státě očekáváme i od soudní praxe, především od té její roviny, kde rozhodnutí nejen v civilních věcech mají povahu relevantních regulí, tj. od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.