retardéry hoření (zpomalovače hoření, samozhášecí látky) jsou skupinou chemických látek, které jsou od 80., resp. 90. let 20. století používány jako součásti polymerních matric plastů za účelem snížení jejich hořlavosti a tím i snížení rizika vzniku požáru. Chemicky se tyto látky dělí na anorganické retardéry hoření, které tvoří asi 50 % všech používaných retardérů a jsou pro životní prostředí a lidské zdraví prakticky neškodné, a organické retardéry hoření, obsahující halogeny nebo fosfor, jež vzhledem ke své chemické struktuře představují zátěž pro životní prostředí a jsou potenciálními rizikovými faktory pro lidské zdraví.
Tyto rizikové látky se v současnosti vyskytují ve všech složkách životního prostředí, kam se uvolňují při výrobě, během životního cyklu výrobků obsahujících tyto látky a při likvidaci výrobků po uplynutí doby životnosti. organické retardéry hoření jsou nepolární sloučeniny, které mají silný bioakumulační potenciál. Do lidského organismu se bromované retardéry dostávají především inhalací a ingescí a hromadí se ve tkáních s vyšším podílem nepolární složky, tj. zejména ve tkáni tukové, odkud se uvolňují při její mobilizaci např. do mateřského mléka.
Bromované retardéry byly prokázané také v krvi, kde k transportu využívají proteiny krevní plazmy, protože mají podobnou strukturu jako např. hormony štítné žlázy. v důsledku toho působí také jako endokrinní disruptory. Toxické účinky některých bromovaných retardérů hoření byly pozorovány a popsány u zvířat, u lidí jsou zatím zjištěné koncentrace relativně nízké, ale vzhledem k jejich potenciální toxicitě jsou produkce a použití některých z nich regulovány tzv.
Stockholmskou úmluvou.