Abstrakt
Autor upozorňuje, že právní dualismus byl a je relativizován nejčastěji poukazy na nedůslednost teorií hledajících rozdíly mezi právem soukromým a veřejným. To však dle jeho soudu vypovídá jen o mezerách těchto teorií, nikoli o neexistenci právního dualismu.
Bipartice soukromého a veřejného práva je podmíněna věcně: soukromé právo může existovat jako samostatná a primární kategorie jen ve společenských a státních zřízeních založených na respektu ke svobodě jednotlivce a důvěře v jeho iniciativu. V moderní době, která se hlásí k normativní síle a přímé použitelnosti katalogu lidských práv v ústavních listinách, se proměnil pohled na ústavní právo, které už nelze vnímat jako subsystém práva veřejného.
V důsledku toho se právní dualismus stává jevem podústavního práva, zatímco ústavní právo vystupuje ve vnitrostátním právním systému jako třetí kategorie. Je-li pro soukromé právo typický důraz na ochranu soukromých zájmů a pro veřejné právo důraz na zájem veřejný, úkolem ústavního práva je nalézat a garantovat jejich rovnováhu v duchu zásady proporcionality a paradigmat materiálního právního státu.