Abstrakt
Pacienti s diabetes mellitus (DM) 2. typu se od sebe velmi liší v celé řadě důležitých charakteristik své nemoci - sekreci inzulinu, inzulinové rezistenci, životní prognóze, přítomnosti komplikací. Cílem této práce je pokus o jednoduchou definici pacienta, který bude mít největší prospěch z léčby látkami z nových skupin peroráln ích antidiabetik, jež mohou být voleny po metforminu.
Gliptiny by měly být první volbou u pacienta se začátkem vývoje DM 2. typu, diagnostikovaným při preventivní prohlídce. Jedná se o pacienta s nově zjištěným DM 2. typu, v kalendářním věku 50-70 let, který má při maximální snášené dávce metforminu glykovaný hemoglobin okolo 50-60 mmol/l a nemá makrovaskulární komplikace.
Požadavkem je těsná kompenzace diabetu, a to jako základní prevence komplikací specifických pro diabetes. Místo pioglitazonu je jednoznačně v terapii pacienta s jasně vyznačenou inzulinovou rezistencí (zvýšené triacylglyceroly).
Glifloziny podávané pacientovi na začátku onemocnění poměrně dobře kompenzovanému metforminem, bez kardiovaskulárních komplikací, jsou v porovnání s gliptiny spojeny s vyšším rizikem zejména subjektivně vnímaných nežádoucích účinků (snižují tak adherenci nemocných k léčbě) a mají menší, nanejvýš pak srovnatelný účinek na zlepšení kompenzace diabetu. Jsou však dobrou volbou u těch nemocných, u nichž jsou případné nežádoucí účinky vysoce převýšeny přínosem terapie, což je populace odpovídající souboru studie EMPA-REG OUTCOME: s dlouhým průběhem diabetu, léčbou inzulinem často v kombinaci s deriváty sulfonylurey a anamnézou infarktu srdečního nebo mozkového.
Rozhodujícím faktorem pro adherenci k terapii u nemocných, kterých léčba nezbavuje žádných subjektivních obtíží, je nepřítomnost nežádoucích účinků léčby.