Abstrakt
Hemofilie může dobře posloužit pro srovnání zdravotnické péče v socialistickém Československu a současné České republice. Komunistický režim neměl peníze na drahou léčbu a na jednotlivcích mu nezáleželo.
Bylo mu jedno, že řada těžkých hemofiliků prožila svůj život jako invalidní důchodci. Děti neměly přístup k účinné léčbě, což je paradoxně ochránilo před pandemií AIDS, která hemofiliky v západní Evropě těžce zasáhla. Železná opona fungovala v mnoha podobách.
Krátce po sametové revoluci jsme mohli našim pacientům poskytnout účinné koncentráty chybějících koagulačních faktorů, po roce 2000 pak u většiny těžkých hemofiliků realizovat profylaktickou léčbu, která učinila kvalitu jejich životů srovnatelnou se zdravými dětmi. Nekonečně dlouho krvácející poraněné uzdičky v dutině ústní batolat a klouby poškozené hemofilickou artropatií, spontánně krvácející a děti invalidizující, jsou tak už jen vzpomínkou.
Spolupráce pediatrických hemofilických center v rámci Českého národního hemofilického programu a hlášení počtu a typů krvácení do společné databáze garantuje stejnou úroveň moderní péče pro všechny děti. Medián 3 krvácení za rok u těžkých hemofiliků je dokladem, že systém péče o hemofiliky funguje.
Děti a jejich rodiče se záhy učí aplikovat intravenózní léčbu samostatně tak, aby profylaktickou aplikaci koncentrátů 2-3x týdně stejně jako léčebné podání při prvních projevech krvácení zvládali doma. Každoročně pořádané letní tábory pro hemofiliky, jejich rodiče a sourozence k tomu velmi přispívají.
Léčba v centrech garantuje odbornou stomatologickou, chirurgickou, rehabilitační péči. Paradoxně středně těžcí hemofilici, kteří nejsou na profylaktické léčbě, mohou v jednotlivých případech vyvinout závažnější kloubní postižení než děti s těžkou hemofilií díky opožděné reakci na kloubní krvácení.
Zlepšující se úroveň péče o hemofiliky vede k trvalému nárůstu nákladů na léčbu, který je kompenzován jejich plným zapojením do společnosti a předpokládanou normální délkou života. Hemofilici už nestrádají HIV infekcí či chronickou hepatitidou C.
Výjimku tvoří jednotlivci s inhibitorem, u kterých selhala imunotoleranční léčba, kteří častěji krvácejí a na léčbu náhradními preparáty pomaleji reagují. Tuto svízelnou situaci může pomoci řešit včasné zahájení imunotoleranční léčby a při jejím neúspěchu profylaktická léčba náhradními preparáty obcházejícími roli faktoru VIII či IX.
Náklady na tuto léčbu narůstají do astronomických výšek. Další zlepšení kvality života hemofiliků zajistí preparáty s prodlouženým poločasem, které prodloužením intervalů mezi aplikacemi umožní učinit intravenózní profylaktickou léčbu lépe snášenou.
Genová léčba zůstává hudbou budoucnosti.