Článek se zabývá postavením Nejvyššího soudu v českém soudním systému pohledem jeho role při sjednocování rozhodovací praxe. Člení se do tří samostatných částí zaměřujících se na i) vztah Nejvyššího soudu a Soudního dvora EU, respektive Evropského soudu pro lidská práva, ii) Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a iii) Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů. Cílem textu je vedle teoretického uchopení problematiky poukázat na praktické přesahy projednávané materie.
V rámci pojednání o vztahu Nejvyššího soudu, Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva je poukázáno na postavení Nejvyššího soudu při zprostředkování správné aplikace judikatury těchto soudů na vnitrostátní úrovni a na vybrané aspekty vedení tzv. soudního dialogu. Při analýze vztahu Nejvyššího a Ústavního soudu je kladen důraz na problematiku pnutí mezi deklarovaným a faktickým rozsahem přezkumu soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu.
Současně je v rámci krátkého srovnávacího exkurzu poukázáno i na německou doktrínu vymezující vztah Spolkového soudního dvora a Spolkového ústavního soudu. V pojednání o vztahu Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů je věnována pozornost jednotlivým institutům sjednocování soudní judikatury.