V českém prostředí lze zaznamenat vážné problémy při získávání narátorů z militární oblasti (obecně ze silových složek), pokud není tazatel příslušníkem totožné nebo podobné instituce. Narátoři de facto často odmítají koncept "sdílené autority" a kladou krajní důraz na autorizace rozhovorů, které často vůbec odmítají udílet.
Autor používá teorii Yuvala Noaha Harariho "prozření na bojišti", náležející do pole kulturních dějin války, aby nastínil, že na tuto neochotu má významný vliv velmi problémová situace v současných kulturách války ohledně sdílení vojenské zkušenosti. Kulturní koncepty jsou zde dlouhodobě vnitřně rozporné a zřejmě se podle Harariho blížíme k další "epistemologické ruptuře" v této oblasti.
Autor pak nastiňuje alternativní strategii získávání souhlasu narátorů ve smyslu prokázání znalostí a kompetence se orientovat v jejich situaci.