Autorka se zabývá současnými interpretacemi Sofoklovy tragédie Antigony. Přitom si všímá, že v současných čteních, jako např. v interpretaci J.
Butlerové, je Antigona často mluvčí vyloučených. Přestože Butlerová podržuje Antigoninu heroičnost, povolává ji do služeb vyloučených.
M. Rawlinsonová jde dokonce tak daleko, že Antigoninu heroičnost explicitně kritizuje, a naopak vyzdvihuje trpělivou strategičnost její sestry, Ismény.
Podobnou cestou jde i Bonnie Honigová, která si všímá, že tradiční důraz na Antigonu plyne z mylného porozumění politického jednání, které máme spjaté s heroickými činy. Antigona však neztělesňuje heroičnost, ale spolu se svou Isménou spíše schopnost ke strategickému jednání, v rámci něhož jedna boří a druhá vzniklou zkázu stabilizuje.
Autorka stati si všímá, že oslabování Antigoniny heroičnosti, resp. nový důraz na Isménu, je odrazem toho, že Hegel se ve svém tvrzení o smrti tragédie nemýlil. Moderní člověk má sice zájem o Antigonu, nikoliv však o mladou Thébanku v její monstrozitě a dvojznačnosti, ale v jejím prozaickém rozměru.
Důraz na Isménu pak svědčí o tom, že hrdinou moderní doby není hrdina, ale spíše oběť.