Diskurzy hypotéčních úvěrů a mezigeneračních rodinných darů a půjček: na tenkém ledě vědecké instrumentality

Abstrakt

V příspěvku se zaměřuji na problém mocensky asymetrického vztahu mezi výzkumníkem a zkoumaným. Formuluji dvě etické teze: první, že zkoumaní by neměli být pouze nástroji výzkumníka (vydání publikace, realizace projektů a grantů, kariérní postup); druhá teze vychází z představy Paula Ricoeura o sociální realitě jako textu, argumentu Deidre N. McCloskey o významu rétoriky při prezentaci vědeckého zjištění a koncepce interpretační kooperace mezi autorem a čtenářem Umberta Eca. Výzkumník by měl formou textu reprezentovat zkoumaný svět tak, aby přiznal svou situovanost. Zároveň by měl použít teorie a koncepty umožňující čtenářům zkonstruovat porozumění textu, které bude korespondovat s žitou realitou subjektů zkoumaného světa. Obecný problém nerovnosti mezi výzkumníkem a zkoumaným zasazuji do rámce svého disertačního výzkumu zaměřujícím se na diskurzy dluhu v kontextu bydlení. Ten inherentně nastoluje dané etické dilema instrumentalizace zkoumaných, jelikož předmětem výzkumu jsou diskurzivní způsoby (sebe)přisuzování hodnoty aktérům a procesům. V příspěvku dokumentuji praktické situace, ve kterých argument "dělání etické vědy" může sloužit k ospravedlnění instrumentality výzkumníkova jednání:

1) situace, kdy otázkami ne/zamýšleně nabouráváme identity zkoumaných - stavíme je do pozice, kdy se musí ospravedlňovat;

2) situace, kdy přisuzujeme negativní hodnotu jejich jednání či identitě (např. tvrzením "jednají ekonomicky iracionálně");

3) situace, kdy cíleně manipulujeme s informátory s cílem generovat určité výpovědi (metoda role-playingu);

4) situace, kdy zkoumáme marginalizované aktéry (např. domácnosti v dluhové pasti). Příspěvek má ambici být kritickou reflexí vlastního výzkumu a vyvolat diskuzi o adekvátní výzkumné praxi.