Člověk, existující v časoprostoru svého života, je v neustálém pohybu po životní cestě od zrození k horizontu - ke smrti. Krize, zákonitě přicházející v mnoha podobách již od počátku vystoupení do společenství světa, jsou spojené s nutností překonávat překážky, které přirozený a plynulý pohyb pozměňují.
Patočkův pobyt člověka, vztahující se k "referentu" - zdroji smyslu životního pohybu, je nárokem odpovědí na přicházející výzvy, ale také určitým společným územím péče a pomoci pomáhajících profesí člověku, který se ocitl v situaci životních potíží. Přirozený pohyb je krizí pozastaven, často i znemožněn, což lze chápat jako problém ve vyv-stávání, v ex-sistenci člověka, mnohdy nacházejícího se i v ohrožení života samotného.
Z fenomenologického hlediska se jedná o setrvávání s omezenou možnosti pohybu a o problém v komplexu habituality. V patočkovském pojetí jsou tři referenty - domov, práce a boj a absolutno zdrojem životního pohybu, mající ontickou i ontologickou hodnotu.
Komplexní přístup k člověku je velikým nárokem ale i výzvou. V celé šíři svých aktivit pomáhající profese v oboru sociální práce dvěma základními nástroji - řečí a rukou pečují o klienta a společným cílem je obnovení zúženého habituálního pohybu do maximálně možné šíře s ohledem a respektem k autenticitě daného jedince.