Abstrakt
Léčba srdečního selhání je zaměřena na tři oblasti - na úpravu hyperaktivovaných regulačních mechanismů (betablokátory, inhibitory ACE, inhibitory mineralokortikoidních receptorů a eventuálně antagonisté receptorů AT1 ), na úpravu postižené kontraktility a zlepšení perfuze tkání (zejména inotropika, event. vazodilatancia) a na snížení retence tekutin (diuretika). Genetická výbava jistě ovlivňuje výskyt i průběh srdečního selhání, nicméně naše znalosti jsou v této oblasti ještě nedostatečné a jejich přímé využití v klinické praxi zatím není možné.
Na straně druhé polymorfismy na úrovni absorpce, transformace a eliminace léčiv již jsou v základním obrysu zmapované a farmakogenetické principy již v léčbě respektujeme. Zejména biologická dostupnost a eliminace, stejně jako délka působení lipofilních betablokátorů, eventuálně digoxinu, v závislosti na farmakogenetické výbavě je významná.
Odlišnosti ve farmakodynamické odpovědi léčiv v závislosti na polymorfismech cílových struktur působení léků (enzymů, transportních a iontových kanálů apod.) jsou již prozkoumány méně, avšak minimálně na úrovni betablokátorů a inhibitorů ACE probíhá intenzivní výzkum