Znovuobjevování antického řeckého dědictví v prostředí italského humanismu si nelze představit bez zprostředkovatelské úlohy byzantských učenců pozdní fáze palaiologovské renesance. Obecně bez přispění Byzantinců - těchto "knihovníků středověku" - bychom dnes znali výrazně méně z řeckého filosofického myšlení, z řecké krásné literatury či z vědeckých oborů.
Po jedenáct set let písemné dědictví antické minulosti bylo v Byzanci opisováno, studováno, opatřováno komentáři a pečlivě uchováváno v rukopisných sbírkách. Italští humanisté se stali pokračovateli byzantských učenců, od nichž postupně přejímali toto vzácné dědictví.
Monografie "Světlo z Byzance: řecká studia v renesanční Itálii, 1360-1534" se primárně zaměřuje na translaci původních řeckých rukopisů z řeckého Východu na latinský Západ ve sledovaném období, na latinské překlady antických řeckých děl, opisování a pozdější publikování tiskem těchto spisů, knihovní sbírky obsahující řecké manuskripty, filosofickou, pedagogickou a editorskou činnost byzantských a italských učenců jako jevů kulturní interakce. "Řecká studia" přitom nejsou posuzována pouze v rovině filologické, nýbrž v širším kulturním rámci. Tento širší rámec představují např. vybrané kapitoly z dějin renesanční filosofie či teologické impulsy, které, třebaže jen okrajově souvisely s obnovou řeckým studií ve smyslu studia humanitatis, přesto sehrály relevantní úlohu v jejich rozvoji.
V knize je rovněž zohledněna problematika přelomového "momentu" dějin knižní kultury, jenž souvisí s přechodem z rukopisné fáze do období mechanické knižní produkce. S ohledem k obsahům řeckých děl tvoří důležitou rovinu této translace vybrané úseky z dějin antické řecké literatury a její vlastní recepce v italském humanistickém prostředí.
Překladatelé, filosofové, gramatikové, pedagogové a jejich studenti, cestovatelé a sběratelé, hledači a nákupčí rukopisů, kopisté, diplomaté, církevní hodnostáři, mecenáši, editoři a vydavatelé - ti všichni přispěli svým dílem k lepšímu poznání bohatého odkazu starověkého Řecka v duchovním a intelektuálním milieu renesanční Itálie a jejím prostřednictvím se toto antické dědictví šířilo s rozličnou intenzitou dál po celé Evropě. S odkrýváním antické moudrosti se učili italští humanisté, filosofové či teologové nově rozumět způsobu uvažování a vnímání okolního světa a sebe sama.
Lze říci, že paralelně s "luštěním" zašlých rukopisů antického dávnověku docházelo k proměně soudobého životního stylu a světonázorových postojů. Nové přehodnocení lidského údělu v rámci universa a uvědomění si možností bytí stálo v základech renesančního myšlení.
Nesporný přínos předkládané monografie "Světlo z Byzance" představuje fakt, že mapuje problematiku v české odborné literatuře dosud nezpracovanou (krom dílčích pasáží obsažených v knize "Byzantská vzdělanost" z pera nedávno zesnulé profesorky Růženy Dostálové, 1924-2014).