Muzejní novostavby vznikají v českém kontextu již mnoho desetiletí jen zcela výjimečně; prostorové východisko a rámec nově koncipovaných expozic naopak představují vesměs budovy starší, symbolicky i vizuálně nezřídka výmluvně spjaté s dobou svého vzniku. Specifickou a poměrně vyhraněnou pozici mezi nimi zaujímají objekty, jež byly k muzejním, potažmo memoriálním účelům (pře)budovány v období státního socialismu.
Příspěvek se pokusí skrze trojici různorodých příkladů - Národní památník na Vítkově, Památník II. světové války v Hrabyni a "rodný" dům Klementa Gottwalda v Dědicích - poukázat na současnou (ne)schopnost produktivního odborného uchopení, reflexe a prezentace těchto "monumentů" široké veřejnosti a zároveň naznačit jejich prozatím jen málo vytěžený muzeologický potenciál. Vzhledem k architektonickému ztvárnění, specifickému vizuálnímu kódu i systému navázaných symbolických konotací nemusejí podobné budovy představovat pouze fyzický a prostorový obal konkrétních expozic, ale mohou se stát ústředním exponátem sui generis.
Jejich reflexivnější kritické "čtení" nabízí v obecném kontextu muzejní prezentace moderních a soudobých dějin řadu zajímavých impulzů.