Příspěvek se zabývá přípravou mládeže pro dělnická povolání v Československu v období sedmdesátých let. Téma je vsazeno do kontextu zkoumání dynamiky trvání a pádu státněsocialistické diktatury, která je zde koncipována především jako generační problém.
V centru pozornosti jsou ideologické nástroje (především utváření specifické kolektivní paměti) pro konstrukci dělnické "třídní" identity a sociální praxe spojená s tzv. volbou povolání, teoretickou, odbornou a "politickou" přípravou učňů. Prostřednictvím jejich analýzy se příspěvek táže po možnostech a limitech procesu obnovy a reprodukce základních ideologických vzorců v době politické a společenské "normalizace" a jejich proměnách v nastupující "vědecko-technické revoluci" a probíhající generační obnově.
Hledá tak odpověď na otázku, zda byla komunistická strana, tradičně opírající své mocenské postavení o podporu dělníků, schopná si tuto podporu zajistit i vzhledem k těmto novým historicko-společenským podmínkám.