Abstrakt
V navrhovaném příspěvku se autorky chtějí zabývat především vztahem umění a reality, tedy přesněji reflektovat tendence vnímat oba pojmy jako vzájemně těžko slučitelné. V takové perspektivě je realita držena pouze díky utilitárnímu způsobu orientace v prostoru, zatímco umění je jakákoliv jiná než estetická funkce up írána.
Pokud pak recipient pociťuje rozrušení, nebo je dílem jinak hluboce zasažen, je právě tato distinkce pojmů tím, co ho skrze formulace " je to jenom umění", "tohle není doopravdy" vrací zpátky do bezpečí každodennosti, kde je jejich vztah modelován jako předloha (realita) a její odraz (umění). Vzájemný vztah obou pojmů, který autorky chtějí představit, funguje spíše jako naproti sobě postavená zrcadla v bludišti, vzájemně se odrážející, zmnožující obrazy sebe sama.
Tento způsob uchopení diskutovaných pojmů rovněž předpokládá změnu v prožitku uměleckého díla zapojující performativní aspekty percepce. Umění v takovém případě nekopíruje skutečnost, nýbrž ji modeluje a recipient se na tomto procesu aktivně podílí.
Teoretickou oporu autorky nacházejí zejména v textech Jurije Lotmana, Jana Mukařovského a Gilese Deleuze, kteří akcentují experimentální povahu umění, která novým způsobem uchopuje materialitu znakové produkce. Autorky by rády představily analýzu, v níž jsou pojmy "umění" a "realita" v dialogu a konstruují prostor pro experiment, nikoli v opozici, nebo striktní hierarchii.
