Abstrakt
Rozhodování o nezahajování či ukončování intenzivní péče patří mezi nejobtížnější rozhodování na konci života, navzdory obecně přijímanému názoru, že některá léčba přináší nemocnému více utrpení, než prospěchu. Mnoho pacientů, kterých se toto rozhodování týká, není již schopno projevit svůj názor a dříve vyslovená přání nemohou být respektována v případě, že by vedla k ukončení orgánové podpory a tím, dle zákona o zdravotních službách, k aktivnímu způsobení smrti pacienta.
Cílem příspěvku je přiblížit etické a právní aspekty dané problematiky, jejichž reflexe může při rozhodování pomoci. Významnými dokumenty jsou Konsenzuální stanovisko k poskytování paliativní péče u nemocných s nezvratným orgánovým selháním a z něho vycházející Doporučení představenstva ČLK 1/2010.
Tato doporučení sice nejsou právně závazná, nicméně se v nich (obdobně jako v právních předpisech týkajících se tohoto tématu) odrážejí nejzásadnější etické principy - lidská důstojnost, beneficence, nonmaleficence, autonomie, justice a zranitalnost a v případě vyvozování trestněprávní odpovědnosti za ukončení intenzivní péče by sehrála nemalou roli.