Abstrakt
Rozhodování o nezahajování či ukončování intenzivní péče patří mezi nejobtížnější rozhodování na konci života, navzdory obecně přijímanému názoru, že některá l éčba přináší nemocnému více utrpení, než prospěchu. Mnoho pacientů, kterých se toto rozhodování týká, není již schopno projevit svůj názor a dříve vyslovená přání nemohou být respektována v případě, že by vedla k ukončení orgánové podpory a tím, dle zákona o zdravotních službách, k aktivnímu způsobení smrti pacienta.
Cílem příspěvku je přiblížit etické a právní aspekty dané problematiky, jejichž reflexe může při rozhodování pomoci. Významnými dokumenty jsou Konsenzuální stanovisko k poskytování paliativní péče u nemocných s nezvratným orgánovým selháním a z něho vycházející Doporučení představenstva ČLK 1/2010.
Tato doporučení sice nejsou právně závazná, nicméně se v nich (obdobně jako v právních předpisech týkajících se tohoto tématu) odrážejí nejzásadnější etické principy - lidská důstojnost, beneficence, nonmaleficence, autonomie, justice a zranitalnost a v případě vyvozování trestněprávní odpovědnosti za ukončení intenzivní péče by sehrála nemalou roli.
