Od poloviny 19. století se "slabomyslnost" stává jednou z ústředních kategorií v rámci nejrůznějších expertních diskurzů (pedagogický, antropologický, medicínský), současně je ale také významným prvkem v rámci dobových představ o "degeneraci" jednotlivců i společností. V rámci svého příspěvku bych chtěl popsat a následně analyzovat činnost dvou vzájemně provázaných institucí, které měly zásadní podíl na tematizování kategorie "slabomyslnosti" v českých zemích jak mezi odbornou, tak i laickou veřejností.
Jedná se o antropologicko-statistický komitét Fysiokratické společnosti, který mimo jiné v 70. letech 19. století prezentuje závěry svých výzkumů o dvou oblastech "endemického výskytu idiotů" a jeho příčinách. Za druhé jde o spolek Jednoty paní sv.
Anny v Praze, který s odvoláním na statistická data prezentovaná výše zmíněnou Fysiokratickou společností, v roce 1871 zakládá a následně spravuje soukromý ústav idiotů v Praze. Právě analýza vědění na půdorysu těchto dvou institucí ukazuje, že "slabomyslnost" nebyla v druhé polovině 19. století jasně definovanou a neproblematickou diagnózou, ale spíše kategorií, ve které se poměrně volně protínaly nejrůznější dobové diskurzy a ideologie a která se dala nejrůznějším způsobem přikládat na jednotlivé osoby nebo skupiny lidí.
V neposlední řadě pak kategorie "slabomyslnosti", v intersekci s dalšími diferenčními kategoriemi (především rasa, třída, gender), pomáhala spoluvytvářet dobové představy nejen o mentální a tělesné (ab)normalitě, ale také pomáhala legitimizovat "přirozený" společenský řád a veškeré politiky, které tento společenský řád petrifikovaly.