Magdaléna, Lucin a Naděje. Nechtěná dvojice na okraji v umělecké reflexi Jana Procházky - příspěvek k tematizaci alkoholismu a prostituce v československém filmu 50. a 60. let
Abstrakt
Ve své úvodní části text představuje novelu spisovatele Jana Procházky Magdaléna a zvláště její filmovou adaptaci Naděje (K. Kachyňa, 1963) v jejichž centru pozornosti stojí partnerská dvojice zastupující sociální periferii.
Jedná se konkrétně o ženu s výrazně promiskuitními vzorci chování pohybující se na hranici prostituce a příživnickou postavu alkoholika. Obecnou charakteristikou jej lze definovat jako psychologické drama vyznačující se depresivními narací i prostředím.
Na snímek lze v mnoha ohledech nahlížet jako na průlomový. Jako podstatná je shledávána zejména skutečnost, že oba antihrdinové - zjevně rozporující oficiálně deklarované hodnoty socialistické morálky - jsou však krátce po formálním vybudování československého socialismu nejen tematizováni, ale rovněž vykresleni jako lidé s hodnotou.
Uvedená reflexe je textem rovněž chápána jako definitivní autorský rozchod s pozdním socialistickým realismem, do jehož žánrových mantinelů díla z počátků Procházkovy tvorby do jisté míry doposud náležela. Představena je recepce filmu ze strany soudobé kritiky a rámcově je film zasazen do obecnějšího kontextu problematiky alkoholové závislosti v tehdejším Československu.
Dále jsou uvedený snímek a jeho dobová reflexe srovnány se stěžejními zástupci staršími. Ze snímků druhé poloviny 50. let reprezentující námětem alkoholismus a sociální patologii jedná se zejména o trojici filmů Dnes naposled, Zde jsou lvi a Tam na konečné.
Pozornost zaměřuje se rovněž k odmítavé reakci, jež vůči nim zaujalo stranické vedení a které ústilo do byrokratických zásahů uplatněných po filmovém festivalu v Banské Bystrici z roku 1959. Společně s dalšími realizovanými scénáři Jana Procházky z počátku 60. let (Zelené obzory a Na laně) představuje obecně text komparaci rozličných forem zacházení s tématem alkoholismu ze strany tehdejší kinematografie.
Charakterizuje proměny těchto reflexí s ohledem k postupné liberalizaci politického zřízení a pozvolnému autonomizování československé kultury první poloviny 60. let. Závěrem je v základních obrysech společně s právním rámcem prezentováno dobové prostituční jednání a posléze představeny jeho dílčí filmové recepce.
V zásadě odpočinkové žánry dávající prostituci zejména do spojitosti s hlavním městem, běžně nedostupným nočním životem a cizineckým ruchem ze západních zemí kontrastují s filmem Naděje a v něm demonstrovaným sociálním rozměrem sledované problematiky.