Abstrakt
28. února 2003 se vedení malé privátní Francouzské nemocnice v Hanoji obrátilo na pracovníky místní odbočky Světové zdravotnické organizace s žádostí o pomoc: Jeden z pacientů, obchodník, který se ocitl v Hanoji na cestě z Hongkongu do Singapuru, projevoval příznaky těžké chřipky. Lékaři se obávali, že se může jednat o ptačí chřipku, a chtěli, aby se na to někdo z WHO podíval.
Do nemocnice se rozjel dr. Carlo Urbani, italský epidemiolog s mnoha zkušenostmi s tropickými infekčními nemocemi, který léta pracoval pro WHO a Lékaře bez hranic v Mauritánii, v Kambodži a na Maledivách.
Urbani si velmi rychle uvědomil, že se zde jedná o cosi nového a velmi vážného. Nemoc se začala rychle šířit mezi dalšími pacienty i lékaři a sestrami.
Projevovala se jako zápal plic, často s těžkým průběhem: pacienti měli suchý kašel, zimnici, vysokou horečku, trpěli bolestí hlavy a svalů, někteří průjmem. U části pacientů se stav od počátku onemocnění nezadržitelně zhoršoval a po několika dnech zemřeli na nezvladatelné selhání plic.
Nutno přiznat, že vietnamská vláda zareagovala (zčásti i díky neúnavné práci Urbaniho a dalších pracovníků WHO) na novou hrozbu velmi razantně a zcela správně: ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo nad Francouzskou nemocnicí karanténu a požádalo o mezinárodní pomoc. Do země se okamžitě sjeli odborníci z organizace Lékaři bez hranic, amerického Centra pro kontrolu chorob a dalších mezinárodních agentur.
Z nového, neobvyklého zápalu plic se rychle stal mezinárodní zdravotní problém. Přes protesty své ženy se Urbani přestěhoval do nemocnice, nechal všechny nakažené uzavřít na přísně izolovaném a střeženém oddělení a začal rozesílat vzorky tkání pacientů po světových laboratořích.